Zapomeň na maximálky. Skutečný progres po čtyřicítce se měří úplně jinak
Pamatuju si dobu, kdy jsem přesně věděl, kolik zvednu na bench pressu, dřepu nebo mrtvém tahu. Každý nový rekord byl malý svátek. Čím větší číslo na ose, tím větší radost. Dneska? Upřímně řečeno už mě to skoro vůbec nezajímá. Ne proto, že bych zeslábl. Ale protože jsem pochopil, že existuje něco mnohem cennějšího než rekord na jedno opakování.
Když je ti dvacet, máš pocit, že jsi nezničitelný. Klouby nebolí. Záda drží. Ramena vydrží skoro všechno. A když se něco ozve, za pár dní o tom ani nevíš.
Jenže kolem čtyřicítky začneš zjišťovat, že tělo si všechno pamatuje. Každou technicky špatně provedenou sérii. Každé ego, které tě přemluvilo přidat další kila. Vidím to dnes a denně.
Chlap přijde do fitka a pořád přemýšlí stejně jako ve dvaceti. Chce přidávat váhu za každou cenu. Jenže už má za sebou roky práce, stresu a tisíce hodin sezení. Tělo už jednoduše nemá stejné možnosti jako tehdy.
Já jsem si jednu věc uvědomil poměrně pozdě. Sval vůbec neví, kolik máš na ose. Pozná jen napětí, kvalitu kontrakce a jak dlouho musí pracovat. A právě tady se začal měnit celý můj pohled na trénink.
Dřív jsem se soustředil hlavně na čísla. Dneska mě mnohem víc zajímá, jestli mám sval pod kontrolou od první do poslední vteřiny série. Jestli každé opakování vypadá stejně a jestli opravdu pracuje sval, který pracovat má.
Jedna věc, kterou dnes učím skoro každého, kdo se mnou začne trénovat, je zpomalit. Ne proto, aby byl trénink lehčí. Naopak.
Pomalé, kontrolované opakování je často mnohem těžší než rychlé houpání s přehnanou váhou. Právě tady začíná skutečný čas pod napětím.
To samozřejmě neznamená, že bychom měli přestat sílit. Naopak. Po čtyřicítce je síla možná důležitější než kdy dřív. Jen už ji nechci budovat za cenu ramen, loktů nebo páteře. Chci být silný i za deset let.
Pamatuju si období, kdy jsem měl pocit, že každý trénink musí skončit novým rekordem. Jenže pak přišla přetížená ramena, lokty a záda.
Tehdy mi došlo, že nejlepší trénink není ten, kde přidáš dvacet kilo. Nejlepší trénink je ten, po kterém můžeš stejně kvalitně trénovat zase za dva dny.
Dneska si mnohem víc hlídám techniku než ego. Když cítím, že kvůli vyšší váze začínám ztrácet kontrolu nad pohybem, váhu klidně snížím. Necvičím proto, aby mě obdivovali ostatní. Cvičím proto, abych byl zdravý, silný a funkční co nejdéle.
Právě proto mám rád intenzivní, ale promyšlené tréninky. Když přijdu do fitka, chci být od první pracovní série maximálně soustředěný. Přesně proto velmi často používám KICK ASS. Ne proto, abych zvedl o dvacet kilo víc, ale abych udržel maximální koncentraci na každé opakování.
Stejně důležitá je regenerace. Když mám náročnější období, často sáhnu po GOOD NIGHT, protože kvalitní spánek je dnes pro můj progres mnohem důležitější než další série navíc.
Dnes už svůj progres neměřím tím, kolik zvednu jednou. Měřím ho tím, jak dobře se hýbu, jak kvalitně cvičím, jak rychle regeneruju a jestli mě trénink dlouhodobě posouvá dopředu.
👉 Nejsilnější není ten, kdo jednou zvedne největší váhu. Nejsilnější je ten, kdo dokáže kvalitně trénovat ještě za deset nebo dvacet let.
Jirka Borkovec
zakladatel BODYFLEX Nutrition